Amazonie

Vedro, vlhko a strašná bolest v uších. Sestup ze 4tis m do 300m jsme celkem slušně zaspali a to se projevilo praskáním v uších a bolestivým dorovnáváním tlaku 10min po dvanácté. 

Na nádraží nás odchytil Carlos a po 2hod vyjednávání jsme vyrazili pro peníze na 4denní výlet do džungle. Taxíka k bankomatu nám zajistil Carlos s tím že na nás počká a hodí nás zpět k němu. Nehodil. Peníze jsme vybrali a taxík byl v čudu. A my ani nevěděli adresu nebo násev hotelu. Natož Carlosovo jméno. 

Poslední záchvěv naděje - fotili jsme si jeho heslo na wifi a z něj si odhadli jméno hotelu, kde měl Carlos kancelář. Kancelář se všemi našimi věcmi. Taková amaterská chyba! 

Naštěstí to heslo opravdu obsahovalo jméno hotelu a řidič tuk-tuk jej znal (ten hotel, ne to heslo :-)). Nic jsme nenechali náhodě. Do supertěsné dvoumístné tříkolky jsme se narvali všichni čtyři a vyrazili směr hotel. 

Pak to šlo ráz na ráz a v 9h jsme valili na autobus směr deep-jungle. Zvolili jsme o něco dražší variantu a to privátní výlet za hranice turistických lodží a vyhlídkových okruhů po jezeře Sandoval. 

Přejeli jsme nějakých 170km k Brazilsko-Bolivijským hranicím do Iberie a odsud dalších cca 90km lodí s místním rybářem Balmirem po řece Tahuamanu oblastí, kam turisté nejezdí. 

Opravdu nejezdili. Na březích cedule o chráněném území a zákazu vstupu a nedaleké bezkontaktní zóně. 

Ale popořádku. Nesnesitelné vedro a vlhko doplnily miliony agresivních muchniček, které byly úplně všude. Od svítání do setmění. Skončily deště, hladina řeky každý den klesala o desítky centimetrů a odhalené bahýnko bylo ideálním prostředím. Jediná ochrana bylo oblečení. Takže: teplota přes 35st C, 100% vlhkost a my narvaný v pohorách, dlouhých kalhotách a mikinách se šátky kolem krku. Ani centimetr čtvereční kůže jim nenecháme. Bodejď. Poté co jsme si vyslechli osud řidiče tuk-tuku, kterému před měsícem umřela žena na malarii jsme z nich měli řádný respekt. Vedro bylo ještě nesnesitelnější než předtím. Koupali jsme se ve vlastním potu. Jedině když jsme jeli to příjemně foukalo dalo se svléknout. Jak jsme přijeli ke břehu a zastavili, okamžitě tu byl roj. 

První noc jsme postavili stany na břehu řeky, rychle se najedli a zalezli. Hlavně aby tam nebyl hmyz. Jakýkoli. 

Druhý den jsme jeli dál proti proudu řeky. Pozorovali kaimany, kapibary, papoušky a další zvířata spolu s krásami nádherného nedotčeného pralesa. Cesta byla čím dál komplikovanější. Klesající voda odhalovala více a více padlých stromů na dně řeky a ani bych nevěřil že ji lze vůbec projet. Po několika hodinách jízdy Balmir urazil vrtuli. Chvíli se ji pokoušel hledat v kalné vodě. Bezvýsledně. Vyndal tedy druhou náhraní jeli jsme dál. Víc jich neměl. 

Odpoledne jsme se utábořili u správců parku a vyrazili do džungle po svých. Kde se vzala tu se vzala v pralese vykácená silnice vedoucí 200km kamsi do Brazílie. Prý kontrolovaná těžba a ti správci právě dohlížejí na pohyb po řece. Vše se smí odvážet pouze těmito cestami, které pak zarostou. Na konci cesty by měl být check point. Asi lepší varianta, než bezhlavé drancování pralesa. Byť ve výsledek nevěří bohužel nikdo. Dřevo do Číny, zlato do výkupu. 

Vycházka byla super. Viděli, a hlavně slyšeli jsme velké opice, papoušky ara, nádherné gigantické stromy. A to vše v nálevu vlastního potu. 

Správci nám na nachystali vynikající večeři a my je pohostili našim rumem. Během hodiny jsme museli večírek brzdit. Rum se projevil. Pánové se rozhodli udělat nám druhý den cheviche. Vypudili své dva kolegy na druhý břeh na ryby. Hned. A pustili se s námi do lekce českého jazyka. Další rum. 

Po nějaké době se jim rybaření kolegů nepozdávalo a vyrazili na ryby sami. Bez světla. Cesar, tak se jmenoval kuchař, netrefil hranu nad řekou a s velkým žuchnutím se v kotrmelcích skutálel několik metrů až do řeky. Za ním pospíchal Balmir a když viděl Cesara rozplácnutýho vedle loďky a neschopnýho se vyhrabat ven, smíchy sen popadal. Chvíli sa tam ti dva popelili, pak nadlábli člun a bez světel zmizeli kdesi ve tmě. 

Brzy ráno jeden z nich kamsi vyrazil a po dvou hodinách dovezl krásnou rybu. Vykuchanou, zachlazenou ledem, kterou splašil od nějakého rybáře (ty jsme potkali tak 3 za den, jak loví do polystyrenových beden s ledem a vozí po proudu do Iberie). 

Dopoledne jsme vyrazili do pralesa na giganty (stromy) a pak sami na dvě hodinky stejnou cestou jako včera. Cheviche byly na jedenáctou. A byly fanstastické!!!

Carlos, náš průvodce, uprosil správce aby nám půjčili náhradní vrtuli a vyrazili jsme zpět do Iberie. Po hodině jízdy Balmir opět urazil vrtuli. Nasadili jsme tu půjčenou. Poslední. A voda klesala dál.

Frčeli jsme nádhernou krajinou, pozorovali želvy, kapibary, ptáky a užívali Amazonie plnými doušky. Krátký liják přišel neskutečně vhod a takováhle sprcha byla jak balzám.

Cestou jsme potkali Balmirova bratra s rodinkou (také rybář), půjčili si náhradní vrtuli a bez komplikací zakempovali kousek před Iberií. 

V pátek ráno posnídali a vyrazili zpět do civilzace.